Tiché vytrvalé rytmy 

     „Strom vystoupil z vlaku a řekl: Podělte se,“ pronesla tajuplně o podzimu jedna ze stařenek v aktivizační dílně vimperské eldéenky.

***

 

     Je už skoro podzim, rána oněměla, ptáci se ozvou jen sporadicky. V místnosti vedoucího meteorologické stanice šveholí jemný tikot. Testujeme tu tři hygrografy a tři termografy. Hodinové strojky hrají mazlivou píseň. A jak jim to spolu ladí. Všech šest strojků dodržuje rytmus. Možná o sobě ví, sdělují si stav soukolí, pružinek, pisátek. Jsou to lidská díla, plní svůj úkol bok po boku. Stojím uprostřed nich a tikot se mění v šum hojivého deště. Nejsem sám. Podobný pocit měl polárník a meteorolog Richard Evelyn Byrd, který v roce 1934 strávil sám polární noc na Antarktidě. Strojky meteorologických registračních přístrojů připomínají duše v temné noci svatého Jana od Kříže. Co je popohání? Strojky vyrobené lidskou rukou přece nemohou milovat.

     Odpoledne sedím s maminkou v kuchyni v domově důchodců ve vimperské nemocnici. Také tady je ticho. Čas večeře ještě nenastal. Luštíme s mámou křížovku. Ne a ne přijít na některá slova. To nevadí, tajenku zjistíme i tak. I tady tikají hodiny. Jsou však jediné a jejich hlas je trochu ostřejší. V kleci za našimi zády se k sobě tisknou dvě andulky. Občas se do sebe zaklesnou zobáky, jako by se praly. Ale teď – ten pokoj. Ona chová jeho opeřenou hlavičku na své hrudi. Oba slastně zavírají očka. 

*** 

     O několik dní později již strojky hygrografů a termografů mlčí. Stojí v řadě, vedle nich leží registrační pásky jak záznamy EKG, široké papírové šály, na kterých se někdo snažil rozepsat ostré perko. Venku mrholí. Tiché vznášení kapének nemá svůj rytmus jako déšť, spíš se v nich rytmus deště rozprostírá. Na měrném pozemku neklid: po louce chodí sem a tam kos, hledá něco v trávě, vedle něj drozd brávník. A další ptáček, je to červenka a hned vedle sýkorka. Zpěv se neozývá, ale soustředěné hledání potravy přivábilo k mému krmítku i sojku. Sotva se dovnitř vejde. Málem krmítko zbourá. A hned za ní se do semínek, která tu ležela celé měsíce bez povšimnutí, pouštějí další pěvci. Rychle běžím do skladu, kde mám další slunečnicová semínka. Konečně nebudou přitahovat myši, kterých máme plnou stanici. Prokousaly si do pytle díru, semínka rozházely a šéf stanice Honza mě pak honí jak malého kluka, abych je uklidil.

     Ráno je jasno, ochladilo se, teplota klesla na 1,9 °C. Připadám si, jako bych stál ve vesmíru – v ústech Nejvyššího, který zrovna cucá větrový bonbón. 

***

 

     Spím v pozorovatelně. Ve východním rohu místnosti se ke mně snaží prohryzat skrz plechovou zarážku vytrvalá myš. Rytmus jejího hryzání je děsivý, mám pocit, že se jí to nakonec musí podařit. Kéž by sis vylámala zuby, ty bestie malá! Dveře mám dokořán, skoro plná luna září, přeplouvají přes ni ostrůvky mraků. Někdy ji jenom přistíní, pak ji skoro zakryjí a vzápětí ji slavnostně propustí. Ta oblaka mi připomínají tvoji noční košilku, kterou mám přehozenou přes stínítko stojací lampy. Luna má tak ostrý svit a ty mi tak scházíš, abys mě vedla půlnocí. Jsi neměnná jak luna. Nocí planouohně mého života, které nestačily dohořet. Kolem tvých boků se střídají mraky jak stráže hlídající loď před vyplutím, když netrpělivý vítr vane z pevniny nad volné moře. I ony jsou věčné ve svých proměnách. Svlékáš se z nich. Náhle dokořán, oslnivá, jásavě záříš na výši, pozdvihovaná.

     Rytmus střídání oblačných stráží je jiný než tiché rytmy deště či hodinových strojků starých meteorologických přístrojů. Vítr hučí stále stejnou píseň, znovu se nadechne, věčně hledá vyslance, prosebníky, kteří by stáli u tvých dveří, dívko z hor, u tvých dveří tam u řeky.

                                                                                                                                        Text a foto Roman Szpuk

• Pro zvětšení klikněte Pro zvětšení klikněte
• Pro zvětšení klikněte Pro zvětšení klikněte

MINIATURY Romana Szpuka 2019: