Chamtivci

     Jdu se projít ke Kramatům. Scházím na Radost, do košíku vkládámprvní holubinku. Zastavuju se u božích muk před zrezavělým obrázkem Panny Marie Sedmibolestné. A vida – les hyzdí nové betonové sloupky. Vedle kaple trčí vysoké sloupy na vrata. Jdu se podívat k někdejší kašně se sochou Panny Marie s Jezulátkem držící v ruce královské jablko. Nebo Zeměkouli?

     „Tam tudy neprojdete,“ zavolala na mě paní od jednoho domku. „Už tam mají plot.“

     „Chci se jen podívat na Pannu Marii.“

     „Tak se podívejte. Máte poslední příležitost.“

     „Budou to oplocovat?“

    „Budou. Odsud už si nikdo kapli nevyfotí. Lesáci od nich chtěli odkoupit metr okolo její zdi, neprodali jim to. Jsou to sociopati. Tadyhle byl schod ke kapli,“ ukazuje paní na nízkou zídku. „Prý že je na jejich pozemku. Tak ten schod museli přemístit. Jeho žena tu hned zasadila bylinky. A nevšimne si jich. Jen aby si ten proužek země pro sebe označila. Vadil jim i náš okap, prý zasahuje nad jejich pozemek. Po cestě se už k domku nedostaneme. Budeme muset spodem, přes zahrádku. Teď to ještě půjde, ale co v zimě, až bude sníh? I o tenhle strom se hádají,“ ukazuje na vzrostlý smrk u cestičky ke kapli. „Prý půlka patří jim. Tak ho budou muset rozříznout na výšku.“

     Obdivuju kapličku. Kdysi jsem tu sedával ve zpuchřelé kostelní lavici. Vpravo za oltářem byla proražená zeď a okny dovnitř sněžilo.

     „Lesáci ji chtěli zbourat,“ vypravuje paní. „Přišel odhadce a vypočítal, že by stála padesát tisíc. Řekla jsem, že to odkoupím a ředitel lesů, než prý by mě tahali po tisku, tak ji opravíme. Udělali to opravdu moc pěkně. Trochu jsem je hlídala. Zvon měl stát osmdesát tisíc, nakonec jsem ho sehnala z Brna za osmnáct tisíc. Na otevření kaple přijelo jen pár pozvaných, také kníže Schwarzenberg v Jaguáru. Lesáci to tajili, jak to šlo. Tvrdili, že by tu vzniklo poutní místo.“

     „Proč ne?“ pokrčím rameny. „K těm božím mukám stále někdo vkládá květiny.“

     „To jsem já,“ opáčí paní. „Všimněte si toho sloupku. Je stejný jak z vimperské křížové cesty.“

     Vracím se zpět ke Kramatům. Zakecal jsem se, tak mi v košíku zůstala jen ta jedna holubinka. Nechávám ji lesu.

***

     Jedeme na kole nahoru. Pak dolů. Zase nahoru. Takhle pětkrát z křižovatky u Myších domků (585 m. n. m.) na vrchol Huťské hory (1 187 m. n. m.). Zprvu se zdá, že spolu budeme šlapat jen my dva. Později zjišťujeme, že se k nám přidal právník Tomáš z Plzně. Jsme tedy tři osamělí jezdci, tři Don Quijotové v boji proti nenažranosti developera Romana Kreuzigera, který se ve své zpupnosti rozhodl zastavět jedinečné louky na Zhůří svými projekty.

     Tomu kopci se říká Svojšický podle vesnice, kterou se projíždí po prvních třech kilometrech stoupání. Trénují tu i profesionálové. Rekord drží Jan Nesvadba časem 21 minut 18 sekund. Cíl vrcholové prémie však leží přímo na Zhůří, v místě, kde se silnice lomí a klesá na Horskou Kvildu. My jedeme až ke stožáru.

     Čeká nás 81 kilometrů s převýšením 3 010 metrů. Nízko nad horami leží vrstevnatá oblačnost, zakrývá Poledník, i Roklany jako by někdo odřízl někde na vrstevnici 1 250 metrů. Na zhůřských loukách se do nás opírá osvěžující východní vítr. Po prvním výjezdu se cítíme skvěle. A sjezd si vychutnáváme. Jízda dolů je třešnička na dortu, radost z rychlostí je opojná, pláště sviští. Ale už při druhém výjezdu mi svírá nohy křeč. Zatím jen nesměle. Musím ubrat nebo zvolit lehčí převod. Naštěstí máme na křeče s sebou magnezium. Teď hlavně aby nohy vydržely až nahoru. Tam jsme si zřídili na odbočce ze silnice k vrcholku občerstvovací stanici. Také se tam převlékáme.

     Při třetím výjezdu si všímám na krajnici nějakých chrobáků. Předjíždíme je a já na tebe vítězně volám: „Jsou pomalejší!“

     „Zatím,“ dodáváš trochu skepticky.

     Na vrcholku už má Tomáš za sebou výjezdy čtyři, my teprve tři. Tomáš má silničku a trénuje triatlon. Je to na něm znát.

     V zatáčkách pod Vysokou Mýtí pravidelně míjíme vyschlou žábu. Není přejetá, o to je pohled na ni děsivější. A co hůř – s každým výjezdem ji nacházíme v jiné pozici, jednou má dokonce vykročeno, jako by ji zastihl žár oblohy ve chvíli zásadního rozhodnutí.

      Když jedeme nahoru počtvrté, má už Tomáš vše za sebou. Sjíždí dolů, za ním jede jeho žena a děti. Žena přibržďuje a mává na nás: „Jste borci!“ Všech pět výjezdů jsme absolvovali bez tlačení kola. Jen když jsme se nahoru šplhali naposledy, snažili jsme se probrat z letargie jedno opuštěné telátko ležící v křoví při silnici. Všimla sis ho už při předchozích výjezdech. To se ještě kolem popásaly krávy, nyní už někam odešly a telátko tu zůstalo samo. Leží na boku. Snad není nemocné? Ve chvíli, kdy ses k němu přiblížila, vyskakuje a svěže od nás odbíhá za březový hájek. Asi jen trucovalo. Možná to bylo telátko – puberťák. Tou dobou už sluníčko svítí naplno. Pot ze mě leje, ale když už člověk jede nahoru naposledy, je schopen ze sebe vyždímat všechno.

     Večer, když už ležím v posteli, přináší mi náročný den účet v podobě křečí. Svíjím se bolestí, mám pocit, že mi někdo vbodl nože do obou stehen současně.

     „Musíš se postavit,“ bereš mě v podpaží. Lezu po čtyřech, skučím, nakonec se s tvou pomocí dostávám na nohy a dělám to, co jsem odkoukal od fotbalistů, chodím po patách.

                                                                       Text Roman Szpuk, foto Dagmar Heberleinová

Poznámka: Pět výjezdů jsme zdolali v čase 8 hodin 28 minut (i s odpočinky). Počítal jsem si časy čistých výjezdů (celkový čas 4 hodiny, 58 minut, 2 sec):

1) 00:59:24

2) 00:58:26

3) 00:56:45

4) 00:59:59

5) 01:03:28

• Pro zvětšení klikněte Pro zvětšení klikněte
• Pro zvětšení klikněte Pro zvětšení klikněte
• Pro zvětšení klikněte Pro zvětšení klikněte

MINIATURY Romana Szpuka 2019: